Na návštěvě u Pána Zla - I mistr tesař...

Pán Zla seděl na svém trůně a dlouhými nehty si vydloubával zbytky snídaně, co měl mezi zažloutlými zuby. Bylo mu skvěle. Musel přiznat, že Severus Snape je skutečně dobrý v přípravě lektvarů, sloužících k čemukoli. Voldemort si od něj nechal připravit odvar z bezinky; proti bolesti hlavy. Po dvoudenních oslavách nepřítomnosti Lady Raddlejové, která odjela na návštěvu k mamince, by hlava bolela asi každého. Odvar sice chutnal odporně, ale okamžitě mu pomohl. Vládce světa měl výbornou náladu. Jeho drahá, „velmi drahá“, polovička, která se měla dnes vrátit, mu totiž poslala sovu s dopisem, v němž vyjadřovala svou lítost nad tím, že její maminka náhle onemocněla a ona, ač by raději byla se svým zlatíčkem doma, se u ní ještě pár dní zdrží, aby ji mohla ošetřovat.
„Tolik štěstí najednou…“ promlouval k sobě v duchu temný Pán.
Náhle se cosi ozvalo. Jeho žaludek.
„Vždyť jsem teď jedl…“ pomyslel si zmateně.
Žaludek byl zřejmě jiného názoru. Vydával divné kručivé a bublavé zvuky a Voldemort shledal, že se ještě ke všemu jaksi podivně kroutí. Tento „vnitřní pocit“ přetrval několik málo minut, než se dostavil pocit jiný.
„Proboha, co jsem to snědl?!“ řekl – tentokrát už nahlas – vyděšeně Ten-jehož-jméno-se-neříká, když se urychleně zvedal z trůnu, aby vyhledal opravdovou Komnatu nejvyšší potřeby – záchod.
Ale nastaly potíže. Hned po prvních opatrných, přesto rychlých krocích ho zastavil mladý Malfoy s otázkou, co má uvařit k obědu. Pán Zla se nezdržoval Cruciatem a Draca pouze odstrčil stranou. Cruciatus by nyní byl pro temného Lorda moc riskantní.
V tu chvíli projela středem jeho těla bolestivá křeč. Aby přežil několik dalších kroků, musel upravit polohu své křehké tělesné schránky do mírného předklonu. Neidentifikované bublavé zvuky se začaly přesouvat ven a Lord Voldemort křečovitě sevřel obě půlky svého pozadí.
„Já to snad nestihnu!“ prolétlo mu hlavou. „Přeci se nemůžu jako Vládce celého světa pos…“ Raději nepřemýšlel dál.
Pokusil se zrychlit krok. Chyba! Jen urychlil procesy vnitřního vesmíru ve svých útrobách. Jeho mozku se dotkla myšlenka: „Já toho Snapea zabiju! Co mi to ten pitomec dal?!“
S obtížemi kráčel dál a byl neskonale rád, že nikoho nepotkal.
„Že jsem si nepostavil záchod v trůnním sále,“ bědoval, když velice opatrně vystupoval po schodišti do druhého patra. „Jsem to ale idiot!“ nadával si v duchu, čelo orosené studeným potem. „Když tohle přežiju, udělám přestavbu!“ (záchod na každém rohu)
Konečně uviděl ty krásné, úlevu slibující, mahagonové dveře se zlatým panáčkem, frajersky čůrajícím ze stoje do nočníku. Voldemort vzal za zlacenou kliku. Stiskl ji a strnul hrůzou. Bylo zamčeno.
Na zoufalý dotaz: „Kdo je tam?“ se mu dostalo jen slabé třaslavé odpovědi: „Já.“
Začal panikařit a přestal myslet. Nenapadlo ho osobu okupující záchod prostě vyhodit.
A další záchod byl až na druhém konci patra.
„Proč jen jsem si musel postavit tak velkej barák?!“ Studený pot mu pomalu, v úzkých pramíncích, stékal po spáncích a nezdravý, obvykle našedlý obličej, měl bílý, jako křídový papír. Pomalinku, teď už s notnou dávkou soustředění, se sunul k nově vytyčenému cíli.
Jako mantru si tiše opakoval: „Jsem já to ale pitomec. Už nikdy nebudu chlastat, abych nemusel chlastat ty Snapeovy sr… lektvary. A jeho nechám oběsit na ráhně a protáhnout pod kýlem!“ (Voldy má asi rád filmy s pirátskou tematikou ;-).
Upnul se k jediné myšlence: ‚Vydržet a udržet.‘ Velmi vyčerpán, ale stále ještě nepřemožen, se došoural na dohled k dalším dveřím s nápisem: WC – smrtijedi. Voldemort, sám ze sebe nadšený, že to přeci jen bez úhony zvládl, se rychlejším tempem vydal k onomu otvoru ve stěně. Ale dávivé zvuky, vycházející zpoza dveří, ho přikovaly na místě v půli kroku. Těžko říci, který pocit v něm v tu chvíli převládal. Jestli vztek, zoufalství, bezmoc nebo soustředění.
Pomyslel si: „Teď už jinam nejdu, i kdybych odtamtud měl toho, co tam zaclání, vlastnoručně vykopnout.“
Než se však stihl jakkoli projevit, uslyšel spláchnutí, tekoucí vodu a dveře se otevřely. Na prahu nestál nikdo jiný, než bledý vyčerpaný a zmožený Snape. V Pánu Zla začala vřít krev, avšak jiné procesy byly rychlejší a silnější.
Tak pouze odsunul lektvarového odborníka (;-)) stranou, načež stihl zavrčet: „To si odskáčeš… Nikam nechoď!“
Dokonale zmatený Severus zůstal civět na ten kus masivního dřeva, co se mu zabouchl před nosem, a ani se nehnul. Strašlivé zvuky, které se začaly linout zpoza dveří, ho navrátily zpět do reality. Dokonce do té míry, že se odvážil zeptat: „Pane? Nepotřebujete něco? Třeba noviny, knihu, časopisy… Nebo toaletní papír, všiml jsem si, že zrovna došel…“
„Ještě slovo a jsi mrtvej, ty pitomče!“ zaznělo výhrůžně za dveřmi. „A koukej sehnat ten toaleťák!“
Severus tedy zanechal Pána svému osudu a odešel shánět nejpotřebnější papír na světě.
Voldemort na tomto místě strávil dva dny. Snape mu obětavě nosil toaletní papír, noviny a zpočátku i časopisy, ale když Ten-o-kom-se-nemluví, zjistil, že v celém domě jsou pouze feministické publikace, patřící jeho ženě, nedbal na své bolesti a problémy a uklidnil se druhým stupněm kletby Crucio, již praktikoval právě na Snapeovi, protože se mu pokusil několik těchto časopisů podstrčit.
V mezičase, kdy mu Severus sháněl věci pro jeho rozptýlení a on si neměl s kým promluvit, byl Pán Zla tak zoufalý, že dokonce na kus toaletního papíru napsal svoji závěť.

…Po dvou dnech…
Severus Snape se zastavil přede dveřmi, za kterými poslední dva dny a dvě noci setrvával jeho Pán. Zaklepal, aby mu podal další balík toaletního papíru. Ozvalo se ticho. Zaklepal tedy podruhé. Zase nic. Odvážil se malinko pootevřít dveře a nakouknout do malé místnůstky za nimi. Krom velice zatuchlého vzduchu tam nikdo nebyl. Pán všeho Zla zmizel.
„Kam šel? Vždyť mě ještě před hodinou poslal pro papír s kytičkami…“ V tom to Severusovi došlo. „Ten zmetek!“ ulevil si. „Určitě už je mu dobře a chystá pro mě pomstu. A já mu na to sko…“ Nedořekl. Kdosi totiž zavřel a zamkl místnost, z níž Severus ještě neodešel.
Za dveřmi se ozval hlas Toho-jehož-jméno-se-už-bojí-vyslovit-jen-smrtijedi: „Teď budeš pykat za to, že jsem tu musel strávit ty dva příšerné dny! Mimochodem, toho zmetka ti taky nezůstanu dlužen.“
„Pa-Pane? Co chcete dělat?“ zeptal se Snape, s notnou dávkou strachu ve hlase. Ani si netroufl doufat pouze v několikanásobný Cruciatus.
„To uvidíš,“ zazněl zlomyslně Voldemort za dveřmi. „Příště si dáš sakra pozor, co dáváš do lektvaru určenému mně.“
„Ale Pane, nemůžu za to, že ty bobulky vypadaly jako bezinky…“ dovolil si Snape odporovat.
„A kdo za to může?! Svatá Anežka?“ zeptal se rozzuřeně Voldemort.
„Já už si budu dávat pozor,“ odpověděl plačtivě bývalý profesor lektvarů.
„To teda bu…“ Vládce světa ztichl v půli věty. Ozvalo se spěšné odemykání zámku, dveře se rozlétly, Voldemortova rozezlená ruka uchopila Severuse, krčícího a třesoucího se v koutě, za límec a vyhodila ho ven na chodbu. Lektvarový mág se znovu ocitl v situaci, kdy se díval na dveře s nápisem WC – smrtijedi zvenčí a jeho Pán trpěl uvnitř místnosti za nimi.
Neváhal ani vteřinu. Že ho to nenapadlo dřív! Uvaří svému Veliteli lektvar proti srač… ehm… proti rychlejším případům delší potřeby a on se pak na něj, možná, přestane zlobit. Za zkoušku to stojí.
Po dvou a půl hodině se Severus Snape navrátil s pohárem tekutiny pochybné barvy a konzistence. Bázlivě přistoupil ke dveřím místnosti, obvykle přinášející fyzickou i psychickou úlevu, a zavolal: „Pane? Jste tam?“
Dostalo se mu odpovědi, kterou víceméně čekal: „Vhledem k tomu, že stojíš tam na druhé straně a ještě dýcháš, tak ano!“
„Připravil jsem vám lektvar, aby Vás to přešlo.“
Pán celého světa nevěděl, jestli se má radovat nebo spíš děsit. Raději se proto zeptal: „A jsi si jistý, žes ho udělal správně? Všechny přísady jak mají být?“
Chvilka zaváhání. „Ano,“ odpověděl konečně Severus.
„Sem s ním! Ale dávám ti poslední šanci. Jestli jsi to zase zpackal…!“
Nemusel už nic dodávat. Snape mu škvírou ve dveřích podal nádobu s lektvarem a strachy se začal dokonce modlit. Ano, sice použil všechny přísady, co použít měl, ale nebyl si jistý stářím hub z nohou stoletého muže. Opřel se o stěnu. V místnůstce bylo ticho a jeho modlitby nabyly na naléhavosti.
Pak se pomalu otevřely dveře a vyšel Lord Voldemort. „Je mi skvěle!“ prohlásil.
Severus Snape sebral všechnu odvahu a pohlédl na svého Šéfa. Nevěděl, jestli se má začít smát nebo vzít nohy na ramena. Jeho Pán měl totiž na hlavě růžové vlasy…

Děkuji moc Jaře Row za to, že si našla čas na opravu této povídky.